Můj příběh

Dlouho jsem byla žena, která zvládne všechno. Práci, vedení lidí, rodinu, zodpovědnost a ještě něco navíc. Fungovala jsem na výkon. Vedoucí pozice, neustálý tlak. Nedostatek lidí jsem nahrazovala přesčasy, práci jsem si nosila domů a moje hlava nikdy nevypnula.

Sebe jsem odsunula na poslední místo. Moje životospráva byla odstrašující. Jídlo jsem odkládala nebo naopak zajídala stres sladkostmi. Večer jsem byla vyčerpaná, ale nedokázala jsem usnout. Budila jsem se brzy ráno s hlavou plnou úkolů.

Postupně se začalo měnit i moje tělo. Přibrala jsem pár kilo, ale to nebylo to nejhorší. Mnohem víc mě zasáhlo něco jiného. Ztrácela jsem energii, zhoršovala se mi paměť a soustředění. Byla jsem nerozhodná, zpomalená, věci, které jsem dřív zvládala s přehledem, mi najednou dělaly problém.

A spolu s tím se vytrácela i chuť do života. Zpětně vidím, že se do toho začaly promítat i hormonální změny, které přicházejí s věkem. Tělo reagovalo jinak než dřív a já jsem na to nebyla připravená. A přesto jsem si říkala: „Teď to vydržím. Až bude klid, až dokončíme projekt…“ Jenže to správné "až" nepřicházelo.

Jednoho dne jsem otevřela pracovní e-mail.

Naprostá banalita. Žádost o přesunutí týmové porady.

Rozplakala jsem se. 

Bez kontroly, bez vysvětlení a nešlo to zastavit. 

V tu chvíli mi došlo, že jsem na hraně. 

Vyčerpaná, přetížená a sama sobě úplně vzdálená. Nejvíc mě vyděsilo, že takhle bych měla fungovat ještě další roky, než mi vznikne nárok na penzi. 

Přestože jsem milovala svou práci a byla jsem obklopena skvělými lidmi, odešla jsem z ní. Zpomalila jsem. Vyhledávala jsem pobyt v přírodě a začala vnímat, co se se mnou vlastně děje.

Docházelo mi, že nejde jen o režim nebo pár změn v jídelníčku. Šlo o celkové vyčerpání, rozhozené tělo, přetíženou hlavu a k tomu změny, které jsem už nemohla ignorovat. 

Rovněž jsem si uvědomila, že tohle prožívá mnohem víc žen, než se na první pohled zdá. Možná to znáte taky. A možná je to jen tichý signál, že je čas začít víc vnímat sama sebe.

Postupně jsem upravila stravu, vrátila se k pravidelnému pohybu a věnovala jsem větší pozornost stresu i nastavení mysli. Současně jsem dokončila psychoterapeutický výcvik.

Ta nejdůležitější změna ale přišla ve chvíli, kdy jsem přestala stavět sama sebe až na poslední místo.

Postupně jsem pochopila jednu zásadní věc. Skutečná a dlouhodobá změna nefunguje, pokud člověk řeší jen jednu část svého života.

Proto jsem začala propojovat to, co mi dávalo hluboký smysl: výživu, pohyb, psychohygienu a práci s nastavením mysli. Díky tomu dnes ženám nepomáhám jen změnit jídelníček, ale pochopit i souvislosti mezi stresem, emocemi, tělem a každodenním fungováním.

Dnes mám více energie než před deseti lety. Vím, co moje tělo i mysl skutečně potřebují, a také vím, že změna je možná v každém věku.